Státní dluhopisy jsou ve své podstatě poměrně výhodná záležitost. Především ale pro nevalně hospodařící vládní politiky, kteří s jejich pomocí řešívají deficit státního rozpočtu. Stát totiž může tyto vydávat poměrně jednoduše a přijde si tak k penězům docela snadno. Alespoň tedy v případech, kdy si někdo je ochoten tento finanční produkt pořizovat, když je za stávající situace ochoten stát ‚založit‘.
Stát získává pomocí takových dluhopisů finance na investování do infrastruktury nebo na splácení státního dluhu. Případně na výdaje související s válčením, protože válka je notně drahá záležitost.
Těmi, kdo pomocí tohoto investičního produktu státu pomáhají, může být kdekdo. Takové dluhopisy si pořizují především významné finanční instituce nebo jiné státy, ovšem nejednou mají stejnou možnost i docela obyčejní občané, kteří však netvoří zase až tak velký podíl na celkových investicích do tohoto. O tom, kdo si může tyto dluhopisy pořídit, rozhoduje příslušné ministerstvo.
Výhodou těchto dluhopisů je, že jsou bezpečnou investicí. Riziko, že by stát nebyl schopen sehnat peníze na splacení podobného dluhu, je zanedbatelné, nule se blížící.
Ovšem je tu logicky i nevýhoda, spočívající hlavně v tom, že jsou výnosy z těchto dluhopisů jen nízké a zpravidla nedosahují ani úrovně panující inflace, takže do nich investované peníze zpravidla tak jako tak pozbývají svou reálnou hodnotu. Jejich úročení je odvislé od mnoha okolností, k nimž patří mimo jiné i ekonomická a politická stabilita vydávajícího státu.
Ovšem přesto jsou díky své zaručenosti a dlouhé době splatnosti zbožím, o něž mají banky, fondy, pojišťovny či cizí státy značný zájem. Protože je tu jisté, že stát své závazky s největší pravděpodobností zaplatí.
Totiž stát je nezaplatí. Protože ten si na ně nevydělá. Zaplatí to kromě výnosů, jež investování těchto prostředků (snad) přinese, hlavně občané takto se zadlužujícího státu. A to ze svých daní.