Když se to tady po devětaosmdesátém roce měnilo, počítali jsme s tím, že u nás konečně také zavládne ona neviditelná ruka trhu. Že každý bude pracovat podle svých schopností a bude odměňován podle své práce, ale teď už skutečně, a ne jenom proto, že se to heslo líbilo předchozím komunistům, pro které to nakonec nebylo nic víc než heslo. A možná že to tak i začalo. Ale už si nevzpomenu, kdy a kde se to začalo kazit, a to, k čemu jsme dnes dospěli, už má ke skutečnému kapitalismu hodně daleko. Což se projevuje i tím, kolikrát jsou naši lidé přisáti na stát jako klíště, a raději vysávají tuto instituci, než aby se sami pokoušeli se prosadit a uspět. A čím dál více nabývám dojmu, že nemít tu i nějaké ty soukromé podnikatele a vlastníky, stačilo by už zavést jenom právo na práci a povinnost pracovat a měli bychom tu zase socialismus. Čemuž ale brání dost možná jenom to, že se ‚sociálním případům‘, které zneužívají výhody státní podpory nejvíce, nechce chodit do práce, což by za případného opětovného socialismu museli.
Ale jinak se prostě žije mnohdy i vysloveně socialisticky. A to v současnosti třeba i v souvislosti se zdražujícími energiemi. Za kapitalismu bychom si řekli, že je to nemilé, ale že si na takové vyšší ceny musíme vydělat. Nebo bychom měli bojkotovat nejdražší dodavatele energií a dotlačit je ke snížení cen nebo bankrotu. Ale to se neděje. Naopak. Vláda se hned začala zaobírat otázkami úsporného tarifu a odpouštění poplatků za obnovitelné zdroje firmám, hned začaly létat cifry v řádu desítek miliard, jimiž by měl náš stát svým občanům ulevit. Aby si lidé nezoufali. A aby také nemuseli šetřit. Aby prostě žili ‚jako lidé‘.
Prostě se zcela rezignovalo na to, že by lidé měli být sami svého štěstí strůjci. Když se někdo dokáže bez problémů uživit i sám, je mu ta možnost dána, ale stále častěji je právě někdo takový za hlupáka. Vždyť proč usilovat o to, abychom se měli dobře, když stačí pumpnout vládu? A stát, který na to navíc ani nemá.
