Když si člověk něco vydělá, nemůže se z toho hned začít radovat a začít plánovat, za co to utratí. Než se totiž do utrácení pustí, musí mít na paměti to, že musí nejprve počítat s ‚desátkem‘, který musí odevzdat státu. I kdyby totiž neměl dost ani na to, aby ze svých příjmů normálně vyžil, musí zkrátka ze svého hradit i náklady, jež má náš státní aparát. Tedy musí platit daně.
A aby nebyl v takových daních holubník, nebo přesněji aby v nich nebyl větší holubník, než jaký v nich už i tak je, protože jde o hodně složitou, náročnou a pro leckoho nepochopitelnou záležitost, komplikovanou zřejmě z toho důvodu, aby nebylo na první pohled zřejmé, kolik stát našincům sebere, musí se prostě podávat daňová přiznání.
Loni bylo u nás takových daňových přiznání podáno 2,7 milionu, letos jich pak bylo od jednotlivců i firem už 2,9 milionu. A pokud si pak vezmeme letošní cifru, z té bylo přes 2,3 milionu od fyzických a 530000 od právnických osob. Někdy podal takové daňové přiznání poplatník sám, někdy tak učinil prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce, případně měl ze zákona povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, někdo tak učinil v papírové formě a někdo využil online finanční úřad, jenž se těší stále větší oblibě, dá-li se tedy pochopitelně o nějaké oblibě mluvit.
Přiznali jsme se. Někdo dříve a někdo později, nejpozději však k datu, které nám stát stanovil. Protože kdyby se někdo daňově nepřiznal, musel by následně počítat se sankcemi. V čemž je stát neúprosný a neoblomný.
Prostě jsme se jako tradičně podělili s tatíčkem státem o to, co jsme si zasloužili. Dali jsme mu to, co si prý tento zasluhuje za služby, jež on pro změnu poskytuje nám, lidem. Zaplatili jsme mu, byť nejednou za něco, co nevyužíváme, ba třeba i za to, co se nám protiví a co bychom mu nejraději zatrhli, kdybychom mohli. Jenže nemůžeme. Protože jsme moc malí páni na to, abychom rozhodovali o tom, co je nám potřeba a co ne.