Na základě svých životních zkušeností se lidé obvykle domnívají, že jsou peníze skvělá věc. A nejen že se to domnívají, ale také se podle toho chovají. Kdekdo si peníze šetří, a to proto, aby je pak mohl jednoho dne vyměnit za něco, co mu udělá dobře.
Jenže zatímco někdy platí, že kdo šetří, má za tři, jindy se může také vysloveně splakat nad výdělkem. Totiž nad ztrátou, samozřejmě.
Vezměte si například takovou moji babičku. Za svého mládí v Rakousku-Uhersku byla chudá a jediné, co ji mohlo potěšit, bylo povědomí o rčení, že chudoba cti netratí. A také nemusela být smutná, když se u nás rakouské peníze vyměnily za československé. Protože bylo jedno, které z nich neměla.
Pak si svou prací něco našetřila… a přišla o to, když začala druhá světová válka.
Za této války tedy rovněž pracovala a v potu tváře si něco našetřila. A jistě tušíte, co mohla udělat s říšskými penězi po válce.
Znovu si něco málo našetřila, a přišli komunisté a jejich vítězný únor.
Našetřila si zase a přišla měnová reforma.
A když si našetřila naposledy, přišla sametová revoluce. A byť tentokrát o své peníze nepřišla, všichni víme, co z jejich hodnoty zbylo po takzvaném narovnání cen.
Víc už toho naštěstí zažít nestihla. Zbyly po ní jenom nějaké ty malé peníze coby dědictví. Ze kterého jsem dostal i já svůj podíl. Který jsem neutratil, nemaje tu potřebu. A když se dnes podívám na to, co jsem mohl mít za ty peníze tehdy a co dnes, je mi z toho smutno. Zejména když ještě sleduji dnešní rozvoj inflace a domyslím si, jak to s oním dědictvím dopadne.
Je mi docela líto, že si babička po léta utrhovala od úst. Protože kdyby kdykoliv v mezidobí své peníze zahodila nebo se ani nenamáhala s jejich vyděláváním a raději si užívala života, byl by výsledný efekt stejný. A aspoň by z toho něco měla. Sice nic moc, ale rozhodně aspoň něco.