Ten, kdo má dostatek peněz, vede pochopitelně docela spokojený život, a to i navzdory tomu, že se nedá vše, co lidé od života očekávají, koupit. Ten, kdo má dost peněz, daleko snáze uspokojí své potřeby a nemusí se tedy bát nějaké nouze.
Jenže u podobných lidí musíme zdůraznit, že je tu řeč o těch, kteří mají skutečně peněz dost. Což je v dnešní době poměrně snadno zpochybnitelné. Protože kdo z dnešních lidí má to, čemu se dá říkat dostatek? Jistě, leckdo tu má něco našetřeno, jenže takové úspory nemusí vždy stačit ani dnes. A v budoucnu to může být vzhledem k narůstající drahotě ještě daleko horší. Pak se mohou i docela velké peníze změnit v nic. Nebo skoro nic.
Kdo dnes nemá peněz nazbyt, ten by si měl začít stůj co stůj šetřit. Protože málo dnešních peněz bude určitě znamenat ještě méně peněz budoucích, a kdo už dnes se svou finanční situací zvládá život obtížně, ten na tom bude přinejmenším ještě nějakou dobu stále hůř a hůř. Pokud se nezvýší i jeho příjmy, což mu ale pochopitelně nikdo nezaručí. Jenže současně si musíme přiznat, že kdo si dnes něco našetří, ten na tom do budoucna nejspíše jenom prodělá. A za peníze, které neutratí dnes, už si nikdy nepořídí všechno to, co by mohl, kdyby nebylo oné zoufalé inflace.
A co mají dělat ti, kdo už dnešní cenovou hladinu na trhu nejsou schopni zvládat a v budoucnu na tom budou kvůli inflaci a s tou souvisejícímu zdražování ještě hůř? Ti by měli dělat cokoliv, co se jenom dá. Protože s nimi jinak osud sehraje zřejmě hodně tvrdou partii.
Ale s tím už nic nenaděláme. Měli jsme tu pandemii, kterou jsme přečkali díky populistické vládě, měli jsme tu populistickou vládu i v době, kdy nebylo po pandemii ani památky. A ať to tak vypadalo nebo ne, žili jsme si nad poměry. A nyní nastal čas účtování. Které zabolí každého. Bez ohledu na to, zda z peněz, které naši minulí politici rozfofrovali ‚v zájmu blaha lidu‘, něco měl nebo ne.