Jak všichni i pouhým okem vidíme, rostou u nás už nějakou dobu ceny tempem dlouho předtím nevídaným. Zdražuje se a lidé si tedy zákonitě za tytéž peníze mohou pořídit stále méně toho, co potřebují nebo chtějí mít. A abychom nešli jednoho dne o žebrácké holi, musí se průběžně zvyšovat i naše příjmy, jimiž se takové rostoucí náklady hradí. A pokud to nechápete, představte si třeba, jak by se vám asi dnes žilo za devět stovek, které jsem já kdysi dostával jako svou první měsíční výplatu. Tehdy to stačilo, kdežto dnes…
Pokud by pak někdo neměl na růst cen zbytečně doplácet, jsou to lidé, kteří pracují a vytvářejí tak určité hodnoty pro ostatní. Ti by měli dostávat odpovídající mzdu, která by jim umožnila normálně žít. A protože se leckdo ze zaměstnavatelů dobrovolně nepředá, vznikla záležitost zvaná minimální mzda. Což je částka, za kterou by měl člověk s klasickým zaměstnáním pracovat, pod kterou by neměl klesnout.
A protože jsou růstem cen ohroženi ze všech pracujících nejvíce právě ti, kdo berou toto minimum, valorizuje se. A v těchto dnech žádá ministryně práce, aby se minimální mzda zvýšila od ledna příštího roku o 2800 korun, tedy o osmnáct procent. Zaměstnanci by si tak podle ní měli od začátku příštího roku vydělávat minimálně osmnáct tisíc měsíčně.
Ovšem shoda v tomto názoru pochopitelně nepanuje. Odbory jsou pro, ovšem podnikatelé a ministryně financí ne. Těm prvním se nelíbí, že minimální mzda v současnosti klesla pod hranici příjmové chudoby, ti druzí zase argumentují tím, že se naše firmy doposud nevzpamatovaly z pandemie a nemohou si tedy takové navýšení dovolit a akceptovatelný by pro ně byl jedině růst mezd ve výši odpovídající inflaci. Jinak by hrozilo propouštění těch, kteří se už zaměstnavatelům nevyplatí.
A tak se v těchto dnech rozhoduje o tom, jak se bude žít těm asi 139000 zaměstnanců, kteří u nás za onu minimální mzdu pracují. A tudíž si neužívají právě slastí života.