Podle logiky věci by tomu mělo být tak, že jsou banky nadité penězi a lidé, podnikatelé a zástupci firem si sem chodí v těžkých časech pro půjčky, aby nějak obstáli. Tak by tomu zřejmě mělo být, tak to vypadá logicky.
Ovšem jak známo žijeme v dost podivné době. A ta se vyznačuje třeba i tím, že i ve výše uvedené záležitosti je tomu podivuhodně jinak.
Zatímco tomu bylo od roku 1989 tak, jak velí logika, nyní je všechno přesně naopak.
Co se týká českých firem, mají tyto v bankách víc peněz uložených, než kolik si tyto od bank půjčily. A i úvěry, jež si podniky vzaly, jsou vesměs řádně spláceny a početnější krachy se doposud nedostavily. Podniky tak měly v květnu uloženo v bankách jeden a čtvrt bilionu korun, o rekordních 112,5 miliardy korun víc, než kolik měly od těchto půjčeno, a i o měsíc dříve tu byla podobná situace, jen onen rozdíl činil ‚pouze‘ 91,9 miliardy korun.
Živnostníci si za dobu pandemie uložili do bank o téměř 34 miliard korun víc, zatímco jejich úvěry vzrostly o pouhých asi 800 milionů.
A vklady lidí v týchž bankách pak činily v květnu 2,968 bilionu Kč a meziročně vzrostly o 11,5 procenta, zatímco růst úvěrů, jež si lidé vzali, činil za stejné období pouze 8,17 procenta. A i tento růst úvěrů poskytovaných bankami lidem byl dosažen pouze proto, že si lidé brali více úvěry na bydlení a investování do nemovitostí v předtuše jejich zdražení.
Lidé a firmy si prostě za dobu pandemie peníze spíše ukládali, než aby si je půjčovali. A jakkoliv to vypadá na první pohled nelogicky, logické vysvětlení to má. Je to prostě obrázek vypovídající o skutečném stavu věcí.
V dobách, kdy měli našinci z logiky věci chudnout, prostě rozdal tatíček stát kdekomu nekřesťanské peníze. Které teď zjevně v bankách přebývají. A kde pro změnu chybí? No kde asi? Přece v zoufalém státním rozpočtu, na jehož deficit si vláda musí víc a víc půjčovat.