Co se ekonomické situace v naší zemi týká, je tato už výrazně jiná než za dob totality. Pro někoho to znamenalo změnu k lepšímu, pro někoho (obvykle jen domněle nebo zaslouženě) k horšímu. Ale ať si říká kdo chce co chce, dosáhli jsme významného pokroku.
Kritici sice namítají, co všechno jsme dokázali v minulosti vyrábět, zatímco dnes už je to minulostí, jenže soudní lidé chápou, že tomu tak obvykle muselo být. Kdybychom chtěli udržet nejednu z tehdejších výrob, museli bychom ji stejně jako tehdy významně dotovat, a to z toho, co se vyplácí, takže bychom tím jenom škodili tomu, co má budoucnost. A navíc je otázkou, jestli by to u nás pak aspoň někdo kupoval, maje už na výběr mezi tím naším a cizím.
A co se zmíněné výroby týká, je často slyšet hlas kritiků, kterým se nelíbí, že jsme se stali jenom pouhou montovnou Evropy, namísto abychom se stali něčím lepším. Jenže si takoví kritici často nechtějí nebo neumí připustit, proč tomu tak je. Že to nezávisí na těch ze západu, kdo skoupili naše továrny a nutí nás v nich pracovat, že nás nikdo ze západu zlotřile neutiskuje. Že bychom měli být dotyčným spíše vděčni za to, že tak učinili. Protože vozili byste se ještě dnes hrdě ve svých Favoritech? Jezdili byste s nadšením na Esce nebo Pionýru? Dívali byste se s nadšením na naše primitivní první barevné televizory nebo dokonce ještě na ty černobílé? A podobných příkladů by bylo víc.
Za mnohé z toho, co tu máme, vděčíme prostě západním investorům. Bez nichž bychom možná neměli už ani to. Za mnohé vděčíme dotacím a další ekonomické pomoci z téže světové strany. A že jsme prý pouhou ‚montovnou Evropy‘? Možná ano. Ale není na čase si konečně přiznat, že si za to můžeme do značné míry sami? Nemůžeme přece doufat, že nám západ zaplatí všechno, protože jsme byli po čtyři desetiletí jen jeho chudí sousedé. A že od nás odcházejí ty nejlepší mozky právě tam? Pak se ptejme jich, proč nezůstanou radši doma a nepozdvihnou naši zemi. Proč jsou jim tamní větší příjmy a pracovní podmínky milejší než my.