Když dnes zamíří lidé do obchodu, aby si tam něco koupili, obvykle by to chtělo před samotnou návštěvou obchodu zajít ještě do lékárny a pořídit si tam nějaké ty prášky na pocuchané nervy, na vysoký tlak či deprese. Protože je pohled na cenovky nejednou i vysloveně k infarktu vedoucí.
Je pochopitelné, že se takto prudce zvyšující ceny nemohou našincům líbit. A stejně tak se samozřejmě jistě nelíbí ani cizincům, protože naše země není ani zdaleka jedinou, která se s nebývalou drahotou potýká. Ale zůstaňme teď jenom u nás doma a řekněme si něco k tomuto tématu.
Předně bychom při oněch rostoucích cenách neměli propadat beznaději. Jistě, pro mnohé z nás tyto znamenají i hodně bolestivý zásah do rozpočtu, je i dost těch, kteří už mají onen pověstný opasek utažený až k poslední dírce, ale když na to přijde, můžeme si říkat, že to přečkáme. Vždyť už to tu bylo i v minulosti, a také jsme podobná ‚neštěstí‘ přečkali.
Vzpomeňme třeba na to, jak rychle podražilo všechno, na co jsme jenom pomysleli, po sametové revoluci, když přestal stát ceny regulovat. Máslo za dvacet korun bylo tehdy pro našince ještě nedostupnějším luxusem, než je tomu dnes, a podobných názorných příkladů by se objevilo dost a dost.
Takže na tom určitě nejsme tak, abychom se šli kvůli dnešním cenám věšet.
A pokud se mnou někdo nebude souhlasit? Pokud bude navzdory tomu někdo tvrdit, že dřív bylo líp? Pak bych většině podobně smýšlejících lidí připomněl jedno. Že tito stejně jako mnozí další dostávali v posledních letech nejednou přidáno, a to v případě dejme tomu důchodců dokonce víc, než bylo ustanoveno. A to navzdory tomu, že ceny nerostly, nebo to aspoň nebylo tak dramatické. A na růstu cen se podílejí velkou měrou i takto státem rozdané peníze.
A jestli se někomu nezamlouvá logika, že úměrně růstu příjmů rostou i ceny, měl by si jít stěžovat k těm, kdo mu v posledních letech bezuzdně přidávali. A rád bych se někoho takového zeptal, proč neprotestoval už tenkrát, když dostával peníze navíc, které poškodily naši měnu a tím vytvořily nezdravou inflaci.
