Každý člověk má nejpozději po mnoha letech práce akorát tak plné zuby. A když už je unavený, měl by mít možnost si odpočinout, a to aniž by při tom umíral hlady. A k tomu slouží starobní důchod.
Ovšem pro takový důchod se nemůže rozhodnout kdokoliv kdykoliv. Kdyby to totiž šlo, stali by se starobními důchodci už i lidé v docela útlém věku, a nebyl by pak možná vůbec nikdo, kdo by je živil.
A tak se důchod a nárok na něj odvíjí od toho, kolik let člověku je a kolik jich má odpracovaných. A kdo chce důchod dostávat, musí v obou těchto ohledech splnit předepsané podmínky. Tedy musí po určitou dobu přispívat svou prací do systému a dosáhnout určité věkové hranice. A aktuálně tak mohou do důchodu muži ve věku 60 až 65 let a ženy mezi 53 až 65 lety, pokud platili příslušné pojištění podle ročníku 25 až 35 let. A hranice pro odchod do důchodu se bude zřejmě v budoucnu zvyšovat.
Když člověk získá starobní důchod, je mu tento pochopitelně vypočítán úředníky a skládá se ze dvou složek. Ze základní výměry, kterou dostávají všichni bez výjimky a která momentálně činí 4.400 korun měsíčně, a která bývá valorizována vždy od 1. ledna, aby činila deset procent průměrné mzdy, a procentní neboli zásluhové výměry, jejíž výše závisí na výši příjmů a počtu odpracovaných let, u které už je výpočet valorizace komplikovanější.
Člověk tedy pobírá starobní důchod, který je závislý na průměrné výši měsíčního výdělku za celou dobu produktivního života přepočítané na současnou hodnotu peněz, nepočítaje výdělky získané v roce přiznání důchodu. Pak se osobní vyměřovací základ upravuje na výpočtový základ redukcí, která podle principu solidarity snižuje rozdíly mezi výdělky různých lidí, a některým lidem se započtou příjmy celé, zatímco těm lépe vydělávajícím jen část. A to se pak vynásobí počtem uznaných odpracovaných let a zákonem stanovenou hodnotou 1,5 procenta.
Nic jednoduchého, že? A proto je lepší, když se s tím nebudeme přepočítávat a vsadíme radši na kalkulačku na webu Ministerstva práce a sociálních věcí.
