S půjčováním si peněz to mají státy, tedy jejich vlády, vlastně docela snadné. Žádná vláda není nucena obcházet banky a dokládat tam, jak je na tom, a protože po ní nikdo nechce prokazovat dejme tomu čisté registry dlužníků, nehrozí ani to, že by nakonec ze zoufalství skončila někde u nebankovní společnosti, u které by nedej bože musela dávat do zástavy nějaký majetek. Každý stát, tedy každá vláda, má totiž dostatek ručitelů, jimiž jsou vlastně všichni občané daného státu, kteří nemohou prohlásit, že se za státní dluhy nehodlají zaručovat, a tak se po ní vcelku nic nepožaduje.
Nejjednodušeji se pak vlády zadlužují v podobě státních dluhopisů. Politici si prostě rozmyslí, kolik si chtějí půjčit, vydají patřičný počet dluhopisů v písemné či elektronické podobě, a pak už je jenom zbývá nabídnout někomu, kdo státu za podmínek stanovených samotnou takovou vládou půjčí. A takový proces se pak dá opakovat, kdykoliv stát, tedy vláda, potřebuje další finanční prostředky.
Pokud není nějaký ten stát vysloveně zkrachovalý, vždycky najde někoho, kdo mu požadované peníze poskytne. A třeba se ani neptá, na co mají být tyto prostředky určené. A tak se to půjčuje a utrácí!
A výsledek? Ten je politikům lhostejný. Dokud vládnou, nestarají se, a když dovládnou, už je nějaký státní dluh nezajímá, protože to budou splácet jejich následovníci. Třeba také tak, že si vezmou na splátky půjčku v podobě státních dluhopisů. Je to přece tak snadné!
A tak potom není divu, že má třeba rekordman Řecko státní dluh ve výši 165,5 procenta hrubého domácího produktu, Itálie 140,6 procenta anebo celá eurozóna v průměru 89,9 procenta.
A jak je to potom s úroky? Ty sice závisí na tom, jaký je o dané dluhopisy na trhu zájem, a podle toho se stanovují úroky u budoucích cenných papírů, ale, jak již zaznělo, to je politikům vcelku jedno. Protože to zaplatí zase jenom stát. A ne oni.
