Za socialismu nebylo žádným tajemstvím, že existovaly dotace. Nejen že se tato skutečnost netajila, ale režim se jí dokonce mnohdy pyšnil. A to proč?
Především se říkalo, že jde hlavně o blaho lidu. A lid musel samozřejmě jíst. A tak se dotovaly potraviny, aby byly levné. Nebo – vzhledem k tehdejším platům – aby nebyly příliš drahé a lidé si je mohli dovolit. A jak se tyto potraviny (stejně jako další naprosto nezbytné věci) dotovaly? Jednoduše. Evropská unie tu nebyla, a tak se prostě prodávalo za přemrštěné ceny to, co se považovalo za zbytečný luxus, a takto získanými penězi se pak podporovalo to nezbytné. Takže jsme jedli levně za cenu toho, že tu byla drahá auta, elektronika a podobně.
Po sametové revoluci to vypadalo, že podobná praxe skončí. Že vznikne tržní společnost, ve které si na sebe bude každý sám vydělávat a ceny se tak budou odvíjet od nákladů, které se s výrobou a obchodem spojovaly. Ale dodnes se tak vlastně nestalo. I dnes se dotuje. A je to dobře nebo špatně? Jak se to vezme.
Je skutečností, že by si nikdo neměl přilepšovat na úkor někoho jiného. A že by se tedy neměly peníze, které vydělal jeden, jenom tak dávat někomu jinému, kdo potřebuje podpořit nebo zvýhodnit svou nabídku. Ale zároveň je jasné, že se někdy nelze dotacím vyhnout ve vyšším zájmu. A to tehdy, když by třeba naše výrobce převálcovala zahraniční konkurence a my se tak stali zcela závislými na cizině v něčem, v čem si podobnou závislost nemůžeme dovolit. Je tu potřeba dejme tomu určitý stupeň potravinové soběstačnosti, abychom se jednoho dne neocitli bez některých důležitých potravin a nečelili tak klidně i vydírání ze strany cizích dodavatelů, kteří by mohli zneužít naší bezmoci k obohacení se.
Ale někdy je mi smutno z toho, jak to někdy s takovými dotacemi vypadá. Třeba když si mocní přihrají neodůvodněně ‚malou domů‘. Jak třeba před pár dny definitivně potvrdil u jedné hodně známé osoby z našich řad i soud.
