Ale jinak se prostě žije mnohdy i vysloveně socialisticky. A to v současnosti třeba i v souvislosti se zdražujícími energiemi. Za kapitalismu bychom si řekli, že je to nemilé, ale že si na takové vyšší ceny musíme vydělat. Nebo bychom měli bojkotovat nejdražší dodavatele energií a dotlačit je ke snížení cen nebo bankrotu. Ale to se neděje. Naopak. Vláda se hned začala zaobírat otázkami úsporného tarifu a odpouštění poplatků za obnovitelné zdroje firmám, hned začaly létat cifry v řádu desítek miliard, jimiž by měl náš stát svým občanům ulevit. Aby si lidé nezoufali. A aby také nemuseli šetřit. Aby prostě žili ‚jako lidé‘.

Prostě se zcela rezignovalo na to, že by lidé měli být sami svého štěstí strůjci. Když se někdo dokáže bez problémů uživit i sám, je mu ta možnost dána, ale stále častěji je právě někdo takový za hlupáka. Vždyť proč usilovat o to, abychom se měli dobře, když stačí pumpnout vládu? A stát, který na to navíc ani nemá.

Příspěvek Tohle jistě není trh pochází z FAHD

Ukažme si to na několika příkladech, abyste pochopili, oč byste to měli snazší, kdybyste byli namísto lidmi státy.

Kdykoliv byste potřebovali nějaké peníze, nemuseli byste se namáhat. Prostě byste obešli všechny dosažitelné lidi, požádali byste je o určitý díl jejich příjmů, takový, jaký by vám vyhovoval, a bylo by to. Protože by vás ti oslovení nemohli poslat někam a museli by vám požadované peníze poskytnout, abyste jim nedělali ze života peklo.

Kdybyste si pak chtěli za takto bezpracně získané peníze cokoliv koupit nebo takové peníze někomu rozdat, mohli byste tak také učinit, a to aniž byste se ptali těch, kdo jsou zdrojem vašich peněz. Prostě byste to udělali a bylo by to. A kdyby se někdo z vašich přispěvatelů zeptal, co a jak, prostě byste ho nějak odbyli s tím, že on tomu nerozumí.

A kdybyste se tím dostali do dluhů? Žádný problém. Vytiskli byste si nějaké ty své, tedy státní dluhopisy, nabídli byste je za podmínek, jaké by vám vyhovovaly, a on už by se určitě našel někdo, kdo by je koupil. A kdyby nekoupil, pak prostě nabídnete příště více výhod, aby zájem ze strany investorů byl. Což byste mohli lehce udělat. Protože úroky byste neplatili vy, ale ti, kdo vás nedobrovolně financují.

Zkrátka byste si mohli žít klidně i bezpracně hodně na poměry. Nemuseli byste si s tím dělat těžkou hlavu, protože by po vás jakékoliv problémy jednoho dne převzal někdo další.

Jenže my lidé se státem nikdy nestaneme. A proto si musíme počínat daleko zodpovědněji. Protože kdybychom se zadlužovali a pak nespláceli my lidé, někdo by si na nás došlápnul. Protože co projde státu, to si prosťáčci nesmí nikdy dovolit.

Příspěvek Státu projde ledacos pochází z FAHD

Státy prostě vyvíjejí určité aktivity, ale vydělávají si jenom jedněmi z nich – výběrem daní a jiných odvodů. Kdokoliv z jejich občanů nějak přijde k penězům, musí počítat s tím, že ho stát náležitě zkasíruje. A to dokonce ne podle vzájemné dohody, ale podle uvážení státu samotného.

Vyděláme si peníze a bác – je tu daň z příjmu, je tu sociální pojištění, zdravotní pojištění, DPH a kdo ví, jak se všechny ty odvody nazývají. Dostaneme nějaký finanční příspěvek, máme zisk ze svého soukromého podnikání, dostaneme úroky ze vkladů a podobně, a rázem je tu stát, který se chce dělit. Aby měl z čeho žít.

Stát tedy své lidi ždíme, a to bez ohledu na to, zda jsou těmto jeho služby potřebné nebo ne. Vybere, kolik je libo, a použije to tak, jak se na tom momentálně panující politici shodnou. A lidé s tím nic nenadělají, protože i kdyby zvolili vládu jinou, nepolepší si, nezmění tuto situaci nějak zásadně k lepšímu.

Jenže zatímco si prostý lid často stěžuje na přemrštěné požadavky státu, co se zdanění týká, stát si nepochvaluje, protože velice často nemá nikdy dost. Což je pro naši zemi charakteristické už dlouhou řadu let.

A když pak chce stát víc peněz, než kolik jich z lidí dostane, když už se nedá s daněmi přitvrdit? Pak se to taky lehce zvládne. Stát se přece může zadlužit. Natiskne státní dluhopisy, prodá je těm, kdo o ně mají zájem, a peněz je dost. Než se začne zase s jejich splácením. Takový stát má totiž tu výhodu, že je pro poskytovatele půjček jakéhokoliv druhu jistější institucí než kdokoliv jiný. Stát před věřiteli neuteče, ten se nemůže zapírat, a tak jistě to půjčené vrátí. Klidně i za cenu toho, že si na splácení zase půjčí. Což je státu jedno. Protože za ten to zaplatí obyčejní lidé. A co je vrchnosti do nich?

Příspěvek Někdy nestačí ždímat lidi pochází z FAHD

Zatímco jak je tomu v případě, že se na nulu nebo dokonce do mínusu dostane stát? Když nastane potřeba půjčit si na straně státu, je tomu najednou překvapivě úplně jinak. Takový stát nemusí nezbytně pokorně obcházet banky nebo dokonce ze zoufalství kontaktovat nebankovní společnosti, nemusí nikomu prokazovat, jaké byly jeho příjmy za uplynulá období a jak s těmito hospodařil… Stát prostě nemusí skoro nic. Klidně mu stačí jenom natisknout své dluhopisy a rozprodat je. A protože všeobecně panuje názor, že stát jen tak nezkrachuje a peníze na splacení nějak sežene, nejednou se lidé dokonce předhánějí, jen aby mu mohli svěřit své volné finanční prostředky.

Ovšem je stát skutečně lepší než obyčejný člověk? Vlastně paradoxně není. Je coby zájemce o půjčení si dokonce horší než nějaká ta fyzická osoba. Protože půjčí-li si člověk, ví se přesně, kdo je dlužníkem a kdo má povinnost splácet. Zatímco kdo ví, kdo bude v čele státu, až dojde na splácení nadělaných dluhů.

Ale přesto se státu půjčuje ochotněji. Protože má moc, má svůj vliv na své občany, ze kterých může v podobě různých odvodů peníze vyždímat. A tak mu půjčují i ti, kdo by fyzickým osobám nikdy nepůjčili. Protože se jim peníze vrátí z jejich vlastních daní nebo z daní lidí, kteří jsou nejednou nehodni půjčky. Protože nemají žádoucí příjmy, což je ale státu lhostejné.

Příspěvek Stát je prý lepší než člověk pochází z FAHD

Ale s nástupem kapitalismu v naší zemi se přece jenom něco změnilo. Půjčky se v některých případech staly i snáze a někdy i vysloveně snadno dostupnými, a to i lidem, za které by normální člověk raději nedával ruku do ohně. Ovšem v takových případech nešlo o nabídky bank, nýbrž různých nebankovních společností či rovnou lichvářů. U těch se totiž musela dát do zástavy dost hodnotná nemovitost nebo se tu musely akceptovat vysoké úroky a poplatky. A když si vzal právě zde půjčku někdo, kdo ji pak nezvládnul splácet, protože nějakým způsobem přecenil své síly a schopnosti, končilo to špatně. Tedy zabavováním zastaveného majetku, exekucemi, ale klidně i hrubým násilím.

A byť už jsou dnes lichváři zakázaní a jejich případné tajně uzavřené přemrštěně nevýhodné smlouvy od počátku neplatné, a byť se nebankovní společnosti tváří daleko lidumilněji, zůstává skutečností, že je lepší na ně moc nesázet. Ne proto, že by tu člověk půjčku nedostal, ale proto, že je tu nesplácení provázeno něčím, co normální člověk nechce zažívat.

Což znamená jediné. Že je vždy lepší půjčit si od banky. Která sice požaduje doložení příjmů i lecčeho dalšího, aby se ujistila, zda uchazeč o půjčku tuto zvládne splácet, jenže tím současně pomáhá i tomu prověřovanému. Tomu, kdo by jinak mohl přecenit své síly a pak na to doplatit. Když banky někomu půjčí, vypadá věrohodně, že tento dokáže i splácet.

Což je nebankovním společnostem jedno. Protože ty si poradí jinak, aby své přemrštěné úroky a poplatky dostaly. A je jim jedno, co s jimi vyždímanými dlužníky nakonec bude.

Příspěvek Dnes může být půjčka hračkou pochází z FAHD

Jenže od teorie je k praxi nejednou hodně daleko. A to, že by to mělo fungovat výše popsaným způsobem, neznamená, že to tak vždy a všude skutečně funguje. Je totiž celá řada nejrůznějších situací a důvodů, kvůli nimž může být nakonec všechno i docela jinak. A investor se tak může klidně dočkat namísto přislíbených výnosů jenom zklamání a ztráty.

Ten, kdo shání od investorů peníze, totiž nemusí být ani trochu čestný a zodpovědný člověk. Případně nemusí mít dostatečné schopnosti nebo může mít i jen docela banální smůlu. A pak to může i s nejnadějnějšími investicemi dopadnout špatně.

A proto by měl kterýkoliv investor nejprve zvážit, jaké má která z potenciálně v úvahu přicházejících investičních možností pozitivní a jaké negativní stránky. Měl by zvážit, nakolik reálné je to, co se tu nabízí, nakolik je důvěryhodný ten, kdo to nabízí, prostě nakolik stojí podobná nabídka za úvahu. A pak by si měl zajistit co nejvíce relevantních informací, aby předešel komplikacím, nakolik to jenom je možné.

Ale ani pak nebývají investice zcela bez rizika. Zejména ty dobře úročené. A tak by měl každý investor raději počítat i s tím, že mu nemusí jeho záměry vyjít a že může tratit. A neměl by sázet všechno jen na jednu kartu. Aby ho případná ztráta tolik nezabolela.

Ani ten, kdo investuje s rozumem, tak nemá nikdy všechno jisté. Ale určitě je na tom líp než ten, kdo prostě jenom někam vloží peníze. A pak se třeba nestačí divit.

Příspěvek Pozor při investování pochází z FAHD

Jenže zatímco někdy platí, že kdo šetří, má za tři, jindy se může také vysloveně splakat nad výdělkem. Totiž nad ztrátou, samozřejmě.

Vezměte si například takovou moji babičku. Za svého mládí v Rakousku-Uhersku byla chudá a jediné, co ji mohlo potěšit, bylo povědomí o rčení, že chudoba cti netratí. A také nemusela být smutná, když se u nás rakouské peníze vyměnily za československé. Protože bylo jedno, které z nich neměla.

Pak si svou prací něco našetřila… a přišla o to, když začala druhá světová válka.

Za této války tedy rovněž pracovala a v potu tváře si něco našetřila. A jistě tušíte, co mohla udělat s říšskými penězi po válce.

Znovu si něco málo našetřila, a přišli komunisté a jejich vítězný únor.

Našetřila si zase a přišla měnová reforma.

A když si našetřila naposledy, přišla sametová revoluce. A byť tentokrát o své peníze nepřišla, všichni víme, co z jejich hodnoty zbylo po takzvaném narovnání cen.

Víc už toho naštěstí zažít nestihla. Zbyly po ní jenom nějaké ty malé peníze coby dědictví. Ze kterého jsem dostal i já svůj podíl. Který jsem neutratil, nemaje tu potřebu. A když se dnes podívám na to, co jsem mohl mít za ty peníze tehdy a co dnes, je mi z toho smutno. Zejména když ještě sleduji dnešní rozvoj inflace a domyslím si, jak to s oním dědictvím dopadne.

Je mi docela líto, že si babička po léta utrhovala od úst. Protože kdyby kdykoliv v mezidobí své peníze zahodila nebo se ani nenamáhala s jejich vyděláváním a raději si užívala života, byl by výsledný efekt stejný. A aspoň by z toho něco měla. Sice nic moc, ale rozhodně aspoň něco.

Příspěvek Dá se věřit penězům? pochází z FAHD

Jenže poslední dobou bere ona dlouhodobě pravdivá skutečnost za své. Jistě, i dnes se dá říci, že kdo má naspořeno, má o něco lepší perspektivu než ten, kdo utratil vše, co měl, případně dokonce i to, co neměl. Jenže o kolik má takový spořivý jedinec lepší vyhlídky do budoucna? To už je těžké odhadnout. Protože ceny rostou, inflace pokořuje jeden rekord za druhým, a kdo ví, kdy se ceny opět stabilizují a co pak budou naše dnešní peníze pro jejich držitele ještě znamenat.

I dnes se sice doporučuje si spořit, jenže už se otevřeně dodává i to, že není spoření jako spoření. A že odkládání si hotovosti nebo využívání tradičních nástrojů typu vkladní knížka nebo běžný účet je holý nerozum a je třeba investovat, jakkoliv ani investování obvykle dostatečně vysoký úrok nepřinese, a navíc je provázeno i rizikem ztráty investovaných peněz samotných.

A kdo spoření nerozumí a nechce takové nechtěné ztráty riskovat, ovšem nemíní se nechat ani ruinovat inflací? Ten je v prakticky neřešitelné situaci. Nelze peníze neutratit a současně na nich neprodělat. A ať se tyto investují do čehokoliv, je to risk, protože má ekonomická situace hodně daleko k ideálu.

Ať vám tedy poradí kdokoliv cokoliv, bude taková rada drahá. Totiž vyjde vás draho. Protože se prodělá snad na všem, co lze jenom s penězi podniknout. A kdo ví, kdy tomu zase bude jinak, kdy bude radost peníze mít.

Já osobně tedy v dnešní době preferuji investice do svého cestování. Protože je jednak otázkou, jak dlouho nám tu ta možnost zůstane, když už se zase začíná mluvit o rostoucím počtu nakažených a o možné epidemii s příchodem podzimu, a jednak bude aspoň na co vzpomínat. A vzpomínat na cestovatelské zážitky je příjemnější než vzpomínat nad kousky papíru, jakou měly tyto před inflací hodnotu.

Příspěvek Každá rada je dnes drahá pochází z FAHD

Jenže u podobných lidí musíme zdůraznit, že je tu řeč o těch, kteří mají skutečně peněz dost. Což je v dnešní době poměrně snadno zpochybnitelné. Protože kdo z dnešních lidí má to, čemu se dá říkat dostatek? Jistě, leckdo tu má něco našetřeno, jenže takové úspory nemusí vždy stačit ani dnes. A v budoucnu to může být vzhledem k narůstající drahotě ještě daleko horší. Pak se mohou i docela velké peníze změnit v nic. Nebo skoro nic.

Kdo dnes nemá peněz nazbyt, ten by si měl začít stůj co stůj šetřit. Protože málo dnešních peněz bude určitě znamenat ještě méně peněz budoucích, a kdo už dnes se svou finanční situací zvládá život obtížně, ten na tom bude přinejmenším ještě nějakou dobu stále hůř a hůř. Pokud se nezvýší i jeho příjmy, což mu ale pochopitelně nikdo nezaručí. Jenže současně si musíme přiznat, že kdo si dnes něco našetří, ten na tom do budoucna nejspíše jenom prodělá. A za peníze, které neutratí dnes, už si nikdy nepořídí všechno to, co by mohl, kdyby nebylo oné zoufalé inflace.

A co mají dělat ti, kdo už dnešní cenovou hladinu na trhu nejsou schopni zvládat a v budoucnu na tom budou kvůli inflaci a s tou souvisejícímu zdražování ještě hůř? Ti by měli dělat cokoliv, co se jenom dá. Protože s nimi jinak osud sehraje zřejmě hodně tvrdou partii.

Ale s tím už nic nenaděláme. Měli jsme tu pandemii, kterou jsme přečkali díky populistické vládě, měli jsme tu populistickou vládu i v době, kdy nebylo po pandemii ani památky. A ať to tak vypadalo nebo ne, žili jsme si nad poměry. A nyní nastal čas účtování. Které zabolí každého. Bez ohledu na to, zda z peněz, které naši minulí politici rozfofrovali ‚v zájmu blaha lidu‘, něco měl nebo ne.

Příspěvek Mít peníze není vždy terno pochází z FAHD

Všichni víme, že je u nás inflace v dnešní době tak vysoká, jako už sakra dlouho ne, a moc nás neutěší ani srovnání se zeměmi, kde je to ještě daleko horší, dejme tomu s Tureckem. Zejména když můžeme závidět třeba rekordní, ovšem pouze více než tříprocentní inflaci ve Švýcarsku.

Naše peníze se prostě potýkají s tak razantním znehodnocováním, že je pomalu na pováženou, jestli se je za dané situace vůbec ještě vyplácí spořit. Protože hotovost i vklady na tradičních účtech neznamenají pro majitele peněz prakticky žádný přínos, ty jsou naprosto prodělečné, a najít nějakou zajímavou investiční nabídku, která by přinesla zhodnocení překračující inflaci a zároveň nehrozila i ztrátou vložených finančních prostředků, je skutečně umění. A kdo ví, zda se vůbec taková možnost investování, která se skutečně vyplatí, dá na trhu nalézt.

A proto je otázka, zda si dnes peníze šetřit nebo ne, k nezodpovězení. A je jenom na každém z nás lidí, zda si nějaké ty finance odložíme na později, nebo se jich raději zbavíme, dokud mají svoji hodnotu. Obojí má totiž svá plus i mínus. Kdo je utratí, nepřijde o jejich reálnou hodnotu, jenže co když je pak někdy bude potřebovat a už nebudou? A kdo si je našetří, co z nich bude mít, když inflace v dohledné době určitě nevezme konce?

A tak je nakonec asi nejlepší rezignovat a pokusit se myšlenky na gradující zdražování zapomenout. Což ale dost dobře nejde, když se o velké inflaci mluví a píše všude a každý z nás také co chvíli vidí její projevy na cenovkách v obchodech. Ale nic lepšího vám poradit nelze.

Příspěvek Peníze se časem znehodnocují pochází z FAHD